Tak pravil MJ 1.cast

22. července 2009 v 11:06 | L u l a* |  Rozhovory

Nejčastější slovo, které v mnoha rozhovorech, které Michael Jackson během své dlouholeté kariéry dal, bylo Láska. Také Děti a samozřejmě Muzika, kterou zasáhl a ovlivnil celou generaci. Když před pár dny zemřel, rozžhavily miliony lidí internet, vytáhly staré zaprášené desky, knížky, časopisy, aby pro sebe oživily zvláštní charakter a talent krále popu. I my jsme za vás listovali...



Připadáte si někdy osamělý?
Rozhodně. Na pódiu je to v pořádku, ale někdy, i když mám dům plný lidí, stejně si uvnitř připadám sám. Ale já si nestěžuji, protože si myslím, že mi samota pomáhá v práci.
Změnilo vás to, že jste se stal otcem?
Nesmírně. Začal jsem přehodnocovat, jak trávím čas, a taky se cítím odpovědný za správnou výchovu. Zároveň ale nedopustím, aby to cokoliv změnilo na mé hudbě, tancování nebo koncertování. Jen prostě musím hrát dvě odlišné role. Já jsem chtěl odjakživa mít velkou rodinu, už v době, kdy jsem chodil do školy. Vždycky jsem říkal tátovi, že ho trumfnu - on měl deset dětí, takže já bych chtěl mít jedenáct nebo dvanáct.
Nevadí vám občas, že vám sláva v raném věku vlastně ukradla dětství?
Ne, kvůli tomu naštvaný nejsem, ale mrzí mě to. Nikdy jsem si třeba nemohl ráno přispat, chodit na večírky, nebo si hrát s ostatními dětmi. My jsme doma ani neslavili Vánoce nebo jiné svátky.
Bylo pro vás v dospívání obtížnější proto, že jste byl už jako teenager superstar?
Ano, a bylo to velice těžké. Myslím, že každé dítě si prochází obdobím, kdy už není takové to nádherné a okouzlující dítko. Jenže začne růst a všichni kolem by chtěli, aby zůstal dítětem.
Koho myslíte - ti všichni kolem?
Veřejnost a publikum. Příroda si ale stejně jde svou cestou. Jako kluk jsem měl hrozné akné, styděl jsem se tak, že bych se radši neviděl. Schovával jsem se někde v přítmí, nechtěl jsem se podívat do zrcadla a táta si ze mě utahoval. Nesnášel jsem to a denně jsem kvůli tomu brečel. Táta nikdy nebyl takový, jakého bych si přál. Ale matka byla báječná. Pro mě je vzor dokonalosti. Kéž bych jen dokázal chápat i tátu.
Teď už s otcem vycházíte?
Už je to mnohem lepší, otec je mnohem milejší. Asi už si uvědomil, že bez dětí a bez rodiny není nikdo nic. Kdysi jsme měli hrůzu z toho, jenom když se objevil ve dveřích, ale dneska už je fajn. Kéž by to jenom netrvalo tak dlouho. Táta už se mě dneska neptá, jestli jsem podepsal tuhletu nebo támhletu smlouvu, ale jak se mám, co jsem jedl a tak. Obyčejné věci, to jsem od něj vždycky chtěl slyšet. Konečně se zajímá, jestli jsem v pořádku a tak, což je od něj velmi milé.
Pomáhala vám hudba utéct od dětských strachů?
Samozřejmě. My jsme doma pořád zpívali, i třeba u toho, když jsme myli nádobí. Nebo jsme vymýšleli písničky - pořád, ať jsme dělali cokoliv. To je na té věci velkolepé: přes tragédii, bolest. Tak to mají i velcí klauni, kteří vás pobaví, ale za smíchem vidíte jejich utrpení. Chaplin to uměl skvěle, lépe než kdokoliv jiný. Dneska pro mě rodina znamená všechno, hlavně lásku. Tak nás to učili, nakonec jsme všichni v naší rodině kamarádi, což je důležité. Ať si lidi nebo média říkají cokoli, jsme přátelé a máme se moc rádi.
Chcete říct, že vaše rodina drží pohromadě, i když to bulvár líčí jinak?
Ti se jen honí za senzacemi.
Kdo jsou vlastně pro vás nejlepší přátelé?
Moje děti, naše rodina, bratři, sestry a většina lidí, které mám kolem sebe.
A kdybyste měl jmenovat jednoho nejlepšího přítele?
Asi byste ty nejvěrnější podle jména stejně neznali, takže ...
Třeba Elizabeth Taylor?
Ta patří k těm nejvěrnějším, vídáme se pravidelně. Je výborná kamarádka, zrovna jsem byl nedávno u ní. Večer si často voláme, občas i několikrát týdně.
To byla ona, kdo vás nazval poprvé králem popu?
Ano, já sám bych sebe nikdy nijak netituloval. Kdybych teď zavolal Elizabeth Taylor, potvrdila by vám, že ten titul skutečně vymyslela ona. Uváděla mě, tuším, že na American Music Awards, a vlastními slovy - ve scénáři to nebylo - řekla: "Jsem jeho velikou fanynkou a podle mého názoru je to král popu, rocku a soulu." Tisk to začal opakovat a pak se toho chytli i fanoušci.
A jak jste se dal s bratry dohromady, když jste chtěl pomoci obětem tsunami?
Říkal jsem si, že bych měl něco udělat. Kvůli tomu nám přece Bůh dal talent, abychom lidem něco dávali a pomáhali. Tak jsme se s bratry rozhodli natočit společně písničku.
To jste jim jen tak zavolal a řekl: Koukněte bráchové...?
Řekli jsme si, že chceme ve studiu nahrát něco pro oběti tsunami, a navrhl jsem jim, že bychom se kvůli tomu mohli dát dohromady. A oni souhlasili.
Nezáviděli vám někdy bratři, že jste tak brzy přitahoval většinu pozornosti na sebe?
O ničem takovém nic nevím.
Opravdu jste nikdy neměl pocit, že na vás žárlí?
Počkejte, musím se zamyslet... Ne, myslím, že mi vždycky přáli a žádnou žárlivost jsem od nich nepocítil.
Ani sestra La Toya vás nenaštvala tím, co napsala ve své vzpomínkové knize? Tím, co říkala o vaší rodině?
Já tu knížku nečetl. Můžu jen říct, že La Toyu moc miluju, a tak to zůstane napořád. Vždycky pro mě bude ta milující La Toya, se kterou jsem vyrůstal.
Přece jen jste se s bratry znovu sešel na koncertech v New Yorku. Bylo to po dvanácti letech vaší sólo dráhy. Byl jste nervózní?
Ne, bylo mi ctí být na pódiu společně se svými bratry. Hřálo mě z toho u srdce, byl jsem velmi šťastný.
Uvažujete o dalším turné s bratry?
Neřekl bych. Rozhodně bych s nimi udělal album, ale ne turné. Oni by určitě rádi, ale já bych se radši soustředil na jiné věci. Turné je fyzicky velmi vyčerpávající, dvě hodiny na pódiu jsou pro mě, jako kdybych běžel maraton. Před a po koncertě se vždycky vážím a vidím, že shodím tak čtyři a půl kila. Všude kolem je pot. Pak jdu na hotel, napumpovaný adrenalinem a nemůžu usnout. A další den zase koncert, je to velmi těžké.
Jestliže nechcete na turné, jak hodláte uspokojit poptávku fanoušků a vaši potřebu veřejného vystupování?
Chtěl bych dělat intimnější koncerty a zpívat písničky, které se mě obzvlášť dotýkají. Něco ze srdce a z duše, jen s jediným reflektorem na scéně.
Tušil jste, když jste nahrával Thriller a Off The Wall, že děláte na nadčasové klasice?
Ano. Nechci, aby to znělo namyšleně, ale ano. Věděl jsem, že mám v rukou skvělý materiál, melodicky, zvukově, skladatelsky. A splnil očekávání.
Ohlédl jste se někdy za svými staršími alby s pomyšlením: Můj bože, Thriller je neprodávanější album všech dob?
Snažím se na to nemyslet, nechci takhle uvažovat. Co jsem udělal, udělal jsem. Teď dělám něco jiného. Proto nemám doma žádné ceny ani trofeje, u mě doma byste nenašli žádné zlaté desky. Měl bych jinak pocit, že už jsem udělal všechno, co jsem mohl.
Právě klip k Thrilleru změnil podobu hudebního videa, jak jste přišel k tomu nápadu?
To za mnou domů jednou přišel bratr Jackie a říká: "Koukáš na tu novou televizní stanici? Vysílají tam jenom hudbu, jmenuje se to MTV." Tak jsem se na to podíval a přišlo mi to velmi zajímavé. Ale moc se mi nelíbilo, jak většina klipů byla jen koláží obrázků. Chtěl jsem udělat něco, co bude mít začátek, prostředek a konec. Prostě něco jako krátký film.
A pak vás zrovna video k Thrilleru a k dalším písničkám z té desky vystřelilo mezi světovou extratřídu?
Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, jen jsem chtěl udělat něco, na co bych se chtěl dívat já sám. Když jsme dělali na Thrilleru, přál jsem si, aby výsledek byl děsivý, ale zároveň zábavný a vzrušující.
Jak byste charakterizoval dobu, kdy to vznikalo?
Byly to skvělé časy, ale zároveň smutné. Spousta mých snů se stávala skutečností. Být slavným bylo skvělé.
Proč říkáte i smutné časy?
Protože jsem míval deprese, když se mi nepodařilo přesně to, co jsem chtěl.
Myslíte tím, že album Thriller nedopadlo podle vašich představ?
Ne zcela.
Která píseň se vám nezdála?
Wanna Be Startin' Something. Skládání je složitý proces, na pásek musíte zaznamenat přesně to, co vám hraje v hlavě. Když to slyším v hlavě, je to překrásné. Jenže to pak musím přepsat na pásek. Třeba zrovna duet s Paulem McCartneym The Girl Is Mine není přesně to, co jsem si představoval, ale dopadl skvěle. Ale třeba Billie Jean, to je přesně ono. Pracoval jsem na ní velmi tvrdě, tři týdny jsem dělal jen na té basové lince.
A řekněte, co jste cítil, když album Invincible dobylo hitparády ve dvanácti zemích?
Krásný pocit. Tekly mi slzy štěstí, když jsem viděl všude kolem tolik lásky.
Invincible vznikalo poměrně dlouho, hrál v tom roli váš perfekcionismus?
Chvíli to skutečně trvalo, protože nejsem nikdy spokojený se skladbami. Napíšu tunu skladeb, všechny je vyhodím a napíšu nové. Všichni mi říkají: "Jsi blázen? Vždyť tohle mohlo jít na desku." Ale já na to: "Je to snad lepší než tahle věc?" Máme pětasedmdesát minut na CD a musíme se toho limitu držet.
Přistupoval jste k práci na Invincible se singlovou melodií v hlavě?
Nikdy takhle neuvažuju, muziku tvořím jako celek a o hitových singlech nepřemýšlím. Snažím se, aby to byla směsice všech možných zvuků, barev, aby si v ní každý něco našel. Počínaje farmářem v Irsku až po dámu, která drhne záchody v Harlemu.
Invincible bylo sice na prvních místech hitparád, ale nemělo tak oslnivé prodeje jako Thriller.
Ono je to obtížné, protože vlastně bojuju sám proti sobě. Ale já vím, že Invincible je stejně dobré album jako Thriller, ne-li lepší, má toho tolik co nabídnout. Hudba je to, co tady zůstává. Invincible byl velký úspěch. Když se poprvé hrál Louskáček, byl to propadák. Důležité je, jak ta která věc obstojí v čase. Velká muzika a velké melodie jsou nesmrtelné. Kultura se mění, móda se mění, ale velká muzika tu bude navždy. Pořád posloucháme Mozarta, Čajkovského, Rachmaninova, všechny tyhle velikány. Jejich muzika je jako socha nebo úžasný obraz, nikdy nezemře. To je prostě fakt.
Píšou se vám snadno nové skladby?
To je ta nejlehčí věc na světě, protože nemusím dělat absolutně nic. Zní to hrozně, ale je to tak. Nebesa mi je snesou až do klína v celé své kráse. Ty pravé klenoty se rodí právě takhle. Můžu si klidně sednout ke klavíru a říct si: "Tak dneska napíšu nejlepší song na světě," a nic. Pak se jdu projít, nebo se sprchuju a najednou bum, je to tady. Přímo v mé hlavě. Spoustu písní jsem napsal právě takhle. Hrál jsem pinball a najednou jsem utíkal nahoru do pokoje pro diktafon a začal si nahrávat nápady. Novou věc vždycky slyším jako celek, vím přesně, jak budou znít smyčce, jak basa, jak třeba cemballo, prostě komplet celou skladbu.
Je těžké to pak zaznamenat na diktafon?
To je právě frustrující. V hlavě to slyším kompletní, všechno tam je, ale pak to musím nějak dostat na pásek. Jak říkal Alfred Hitchcock, film je hotový. Jen ho ještě musím natočit. Stejné je to s písničkami. Slyším to v celé své kráse, jen to musím nahrát a dokončit.
Věříte, že hudba může léčit?
Je to mantra, která konejší duši. Pomáhá posilovat tělo, podobně jako jídlo. Je velmi důležité pochopit sílu hudby. Když jedete ve výtahu, nebo jste v nákupním centru, hudba ovlivňuje způsob, jakým nakupujete, nebo třeba jak se chováte ke svým sousedům.
Jaké to je soutěžit v hitparádách s lidmi jako N'Sync a Britney Spears, dětmi, které se narodily v době, kdy jste byl na vrcholu slávy?
Je to zvláštní. Měl jsem písničky na prvních místech hitparád v roce 1969 a v 70. letech a v roce 2001 jsem byl pořád na špici. Nemyslím si, že by někdo jiný měl podobné skóre. Je to velká pocta a jsem šťastný. Nevím, co bych k tomu ještě dodal, jsem rád, že se lidem pořád líbí, co dělám.
Líbí se vám hip hop?
Mám rád spoustu hip hopu, spoustu. Mám rád hudbu, ale nelíbí se mi ten tanec, vypadají u toho, jako kdyby cvičili aerobik.
Proč jste si jako remixéra nového singlu You Rock My World zvolil právě Jay-Z?
Je v kurzu, zbrusu nové jméno a dnešní děti ho mají rády. Zabrnkal na nervy současné populární kultuře, prostě to dává smysl.
Zavzpomínejte, jaké to bylo na koncertě New York's Hot 97 Summer Jam, kde jste vystoupil jako host Jay-Z?
Prostě jsem se objevil a objal jsem ho. Lidi v tu chvíli úplně explodovali, nádherné přijetí, byl jsem šťastný. Skvělý pocit, láska, láska.
Nevadí vám dívat se na lidi jako Usher, Sisquo, Ginuwine nebo Destiny's Child, jak vás napodobují?
Takhle nad tím nepřemýšlím. Jsou to umělci, kteří vyrostli na mé hudbě. Když dospíváte s poslechem nějakého umělce, snažíte se ho napodobovat. Chcete vypadat jako on, oblékáte se jako on. Když jsem byl malý, byl jsem James Brown, Sammy Davis Jr., takže je to pro mě pocta.
Jacksonovy dětiNení v rozporu sexuální náboj vaší hudby a tance s vaší vírou?
Nemyslím, zpívám o věcech, které se týkají lásky. A jestli si to někdo vykládá sexuálně, je to jeho věc. Na rozdíl od některých raperů nepoužívám sprostá slova. Uznávám jejich hudbu, respektuji ji, ale domnívám se, že na rozdíl od nich si mě víc váží matky dětí a vůbec starší generace. Kdybych zpíval hrubá slova a viděl v publiku postarší dámu, asi bych se styděl.
Viděl jste někdy film Hledání Země Nezemě nebo četl o J. M. Barriem, který napsal Petera Pana?
Barrieho znám dobře, patřím už pěknou, ale pěknou řádku let k jeho fanouškům. Vybudoval jsem Neverland jako domov pro sebe a svoje děti vlastně skoro podvědomě.
Ale Neverland jste přece vlastnil ještě předtím, než jste se stal otcem. To jste si ho pořizoval sám pro sebe? Všechna ta exotická zvířata byla jen pro Michaela Jacksona?
Pro mě a pro všechny ostatní, se kterými se o ně dělím. V Neverlandu můžu dělat to, co jsem nemohl, když jsem byl malý. My jsme nemohli chodit do kina nebo do Disneylandu, moc legrace jsme si neužili, jezdili jsme na turné a tvrdě pracovali. Bavilo nás to, ale Neverland je pro mě uzavřené místo, kde najdu všechno, co mám rád.
Vytvořil jste si podobně jako Barrie tenhle vysněný svět, ale nemyslíte, že z něj někdy vyrostete? Nepřipadají vám někdy všechny ty lamy a okružní jízdy vláčkem trochu přihlouplé?
To by musel být přihlouplý i Pánbůh, protože ten vytvořil všechny věci pro malé i velké. Jiní muži mají ferrari, letadla, vrtulníky a kdoví co všechno je ještě baví. Mě zas baví rozdávat a podělit se o jednoduchou, nevinnou zábavu.
Takže si zpětně vynahrazujete, o co jste přišel, ale myslíte, že se to vůbec dá nahradit? Může to být vůbec to samé?
Teď je to větší legrace.
Vážně?
Já bych na minulosti nic neměnil, takhle mě to baví.
Musíte mít kolem sebe nějakou dětskou auru, protože víme, že si s vámi děti hrají, jako byste byl jedním z nich. Děcko by ale přece nedokázalo postavit nic takového, jako je Neverland.
Díky. Dělat něco pro děti mě skutečně baví a snažím se v tom napodobit Ježíše, čímž se s ním samozřejmě nesrovnávám, ani neříkám, že jsem jako on. Snažím se Ježíše napodobit v tom, jak prohlásil, že máme být jako děti, že je máme milovat, snažit se být čistí a nevinní jako děti. A vidět svět jejich užaslýma očima znamená ocenit jeho kouzlo, a to mě na tom baví.
Co říkáte na obvinění, které proti vám vznesl prokurátor kvůli tomu, že jste měl zneužívat chlapce?
Naprosto falešné obvinění. Než bych nějakému dítěti ublížil, to bych si raději podřezal žíly. Já bych dítěti nikdy nic zlého neudělal. Ta obvinění jsou zcela falešná. Hrozně mě pobouřila. Nikdy bych něco podobného neudělal.
 


Komentáře

1 H | Web | 22. července 2009 v 12:00 | Reagovat

To je hezký ... líbí se mi ta část jak popisuje jak ho napdají nové písně =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.